Historie tance

Nejdříve byl pohyb, teprve poté slovo

Dvorské tance pozdního středověku a renesance

Tanec je zrcadlem, které věrně zachycuje historický a kulturní vývoj společnosti. To je dobře patrné od dob vrcholného středověku, kdy se tance poprvé začaly dělit ne jen podle toho, k jaké příležitosti se tančí, ale také podle toho, kdo je tančí. Tehdy, zhruba ve 12. století, vznikly tance dvorské – určené k reprezentaci i společenské zábavě.

Nejstarší dvorské tance měly podobu vznosných procesionálních tanců a byly vytvořeny přímo pro dobový ideál dvorné zjemnělé lásky zvané minnesang. Z nich se postupem doby vyvinuly tzv. nízké tance (basse danses) – nízké proto, že taneční kroky byly bez výskoků, při zemi. Ke vzniku této taneční novinky výrazně přispěla i nová architektonická úprava obytných prostor. Dříve se totiž v místnostech tančívalo kolem centrálního ohniště; v době vrcholného středověku se oheň přemístil do krbu ke straně místnosti, čímž vznikl prostor pro taneční procesí dvojic. Páry tak mohly pomalu, důstojně (a ve velkých rozestupech, neboť dámy měly dlouhé vlečky) kráčet napříč sálem.

Procesionální tance se samozřejmě dále vyvíjely, po basse danses 15. století následovala pavana, allemanda, anglická measure… V každém období však působily důstojným a slavnostním dojmem, a proto bývaly tančeny při slavnostních příležitostech. Využívalo se také působivého kontrastu mezi vážným procesním tancem a jeho veselým skočným protějškem: vznikly tak dvojice basse danse – tourdion, pavana – galliarda, allemanda – nachtanz

Koncem 15. století ovládla evropské dvory italská taneční škola. Vrcholná renesance však milovala rozmanitost a uměleckou svobodu – na dvorských plesech se tančila francouzská pavana (inspirací prý byl pyšný a důstojný krok pávů), temperamentní gaillarda či náročná volta. Byly znovu objevovány a upravovány lidové tance ze vzdálených krajů, dokonce až z Mexika, odkud přišla sarabanda. Tance vázala dvorská etiketa, vyznačovaly se přesností, graciézností a proměnlivostí díky množství nejrůznějších kroků. Výhodou šlechty byla možnost se denně zdokonalovat v tanci pod dohledem tanečních mistrů – v Paříži jich bylo koncem 16. století na tři stovky.

Novou formu tanečního stylu 15. století představoval tanec zvaný ballo (tedy tanec), který vytvořili italští taneční mistři. Ballo bylo určeno vznešené společnosti pro potěchu tanečníků, kteří se na plese chtějí předvést. V 15. i v 16. století patřilo umění zatančit balli a balletti tanečních mistrů k povinnému vzdělání vyšších vrstev a šlechtici mu věnovali dobrých několik hodin denně.

V Anglii ale v průběhu pozdní renesance nalezl oblibu zcela jiný styl – řadové kontratance. Ty se výrazně liší od složitého francouzského tanečního stylu, který dbal na přesnou techniku provádění a další zdokonalování tanečních pohybů. Kroky se zjednodušovaly, tanečníci nebyli (na rozdíl od francouzských ceremoniálních tanců) seřazeni podle hodností – tanečních večírků se mohlo zúčastňovat i služebnictvo; choreografie těchto příjemných tanců umožňuje, že si zatančí doslova každý s každým. Ani Francouzi nedokázali jejich kouzlu odolat.

Lidové tance

Dvorské plesy se snažili napodobit i měšťané; lidový projev na venkově byl oproti tomu mnohem přirozenější a vyvíjel se i bez pomoci tanečních mistrů.

O konkrétní podobě lidových tanců středověku víme pramálo, v té době byl zájem vzdělanců veden jiným směrem než k etnografickému studiu lidových zábav, s tím začalo až 19. století. U nás v tomto směru vykonal veliký a záslužný kus práce Čeněk Zíbrt, autor knihy Jak se kdy v Čechách tancovalo. Z dřívějších století se zachovaly hlavně dobové kritiky, hanlivé poznámky a postřehy různých mravokárců, kteří tance v lásce neměli, zvláště pak ne veselé tance prostých lidí. Mnohé z těchto tanců můžeme ale zároveň označit jako dvorské, protože se tančívaly i ve vznešené společnosti. Vrcholná renesance si totiž potrpěla na rozmanitost, a proto bývaly do dvorských zábav přejímány i tance lidové.

Typickým příkladem lidového tance jsou bránly (jejich název je odvozen od francouzského branle – houpat se, kývat). Od poloviny 16. století pronikají bránly i do šlechtických paláců – Branle d’Ecosse, tedy Skotský bránl, se tančil v Paříži v době příjezdu Marie Stuartovny, nevěsty francouzského dauphina; a na vesnici se naopak zabydlela šlechtická gaillarda.

Tance baroka, 18. a 19. století

V barokní době doznal tanec výrazných změn. Francouzské tance pozdního 17. století byly předchůdci klasického baletu; jsou velmi náročné a lze je zvládnout pouze po důkladné technické průpravě – což právě bylo záměrem tehdejšího tanečního pojetí dvorských a společenských tanců.

Jako samostatná umělecká forma se balet začal vyvíjet během vlády Ludvíka XIV. Je obecně známým faktem, že Ludvík XIV. byl vášnivým a zdatným tanečníkem a že tanec považoval za důležitý prostředek v rámci společenské, ba i politické prezentace sebe a svého dvora. Jelikož během doby došlo k poklesu kvality výkonů tanečníků, založil roku 1661 Académie Royale de Danse (Královskou akademii tance).

Akademikové, mezi nimiž vynikal Pierre Beauchamp, králův osobní taneční mistr, dostali za úkol vytvořit závazný pohybový systém, který by zahrnoval nejen vizuální podobu tanečního pohybu, ale i rytmus – prostě vymyslet způsob, jak tanec zaznamenat na papír ve všech jeho rozměrech. Beauchamp sice systém vytvořil, ale nezveřejnil, což byla pochopitelně chyba. Z jeho práce vyšel jeho žák Raoul-Auger Feuillet; s grafickou taneční notací se tak následně, i přes Beauchampovy protesty, spojilo jeho jméno. Aby se poněkud zmírnila dějinná křivda, rozhodla se řada současných badatelů používat termín Beauchamp-Feuilletova notace.

Stejná technika tance se používala jak ve společenském tanci na plesích, tak i v tanci divadelním, ať už v baletních představeních u dvora či na jevištích veřejných divadel. Typickými tanci tohoto období jsou bourrée, canarie, courante, gavotte, gigue, menuet, passacaille či sarabanda. Dvorním hudebním skladatelem Ludvíka XIV. byl Jean-Baptist Lully, který složil první tzv. comédie-ballet (1661) a žánr přivedl k vrcholu v díle Měšťák šlechticem (1670). V této rané formě baletu byly jednotlivé scény divadelní hry odděleny tancem.

V následujících dobách se tanec odvíjel (velmi zjednodušeně) ve dvou podobách, společenské a divadelní. Základy měly obě pojetí samozřejmě stejné a neustále se prolínaly. V 18. století dominoval Evropě francouzský vliv a tak i ve společenském tanci se prosadil tzv. vznešený styl, la belle danse, za jehož zakladatele lze považovat již zmíněného Pierra Beauchampa. V 19. století společenská a reprezentativní funkce tance přetrvávala; společenský tanec v zemích střední Evropy nejednou přejal i funkci národní identity (vzpomeňme třeba polku nebo českou besedu). Tanec dál procházel vývojem, který známe i z dnešních časů; ale to už bychom se dostali úplně někam jinam…

Taneční mistři a teoretikové

Z anonymity vystupují taneční mistři až v 15. století v Itálii. Zanechali nám nejen svá jména, ale i popisy tanců a traktáty, v nichž se zamýšlejí nad tanečním stylem a stanovují pravidla tance. V 16. století celé Evropě výrazně udávají hlavní tón italští taneční mistři. Mezi nimi vynikli především Marco Fabritio Caroso da Sermoneta a Cesare Negri Milanese, řečený il Trombone. Cesare Negri zanechal obsáhlé dílo o italském tanečním stylu konce 16. století, které obsahuje i velké množství jeho vlastních balli. Měl vynikající klientelu, mezi jeho žáky se zařadily mnohé významné a urozené osobnosti – tím nejznámějším (který se ovšem tancem neproslavil) byl jedenáctiletý rakouský princ a pozdější císař Rudolf II. Oba pánové, Caroso i Negri, též prosluli jako autoři traktátů o tanci. Vlašské tance, jak se jim říkalo v Čechách, byly rozšířeny po celé kulturní Evropě. Není divu, na italských universitách studovalo mnoho urozených mladíků z ciziny a také Češi z řad katolické šlechty. Výuka tance byla nezbytnou součástí vzdělání.

Prvními opravdovými tanečními teoretiky však byli Francouzi. Pařížský tiskař a hudební nakladatel Pierre Attaignant vydal celkem sedm sbírek tanců a dalších hudebních děl, která reprezentovala téměř celou francouzskou hudební produkci 1. poloviny 16. století. Daleko významnější je však jeho krajan, o generaci mladší Thoinot Arbeau. Roku 1588 vychází jeho Orchésographie, taneční sbírka psaná formou dialogu. Arbeau sice nebyl tanečním mistrem, sám tance nevytvářel, ale zapsal je s chvályhodnou precizností. Díky tomu víme, co se v 16. století ve Francii tančilo v měšťanské společnosti, do níž Arbeau sám patřil, i na venkově – jako první totiž opravdu důkladně popsal i lidové tance, bránly. V tomto ohledu se Arbeau vlastně stává prvním tanečním historikem, třebaže to asi nebylo jeho pravým záměrem.

Ve střední Evropě působil Michael Praetorius, jeden z nejvýznamnějších hudebníků přelomu 16. a 17. století. Roku 1612 vydal dílo nazvané Terpsichore Musarum, úctyhodnou publikaci, která obsahuje 311 skladeb. V Praetoriově době byly německé dvory silně ovlivněny francouzským uměním, francouzská taneční hudba měla v Německu velký úspěch. Na dvoře vévody v Brunšviku a Wolfenbüttelu, kde působil jako kapelník, se Praetorius seznámil s francouzskými tanečními mistry a jejich prostřednictvím i s francouzskými tanci.

Během 16. století získala velkou důležitost funkce dvorního tanečního mistra. Dvorní mistr vyučoval mladé šlechtice a jejich rodiny společenským tancům, tance také vytvářel a někdy k nim skládal i hudbu. Pole působnosti dvorních tanečních mistrů se ještě zvětšilo vznikem dvorského baletu; museli zvládnout mnohem složitější choreografie většího počtu účastníků a vytvořit dlouhá a působivá představení. Taneční mistr se tak navíc stal i režisérem.

Jak už bylo uvedeno výše, v 18. století se v souvislosti s francouzským la belle danse objevil i nový druh zápisu tance, vytvořený pány Beauchampem a Feuilletem. Takto zapsaných se dochovalo asi 350 barokních tanců, například ve spise R. A. Feuilleta Chorégraphy nebo třeba španělského dvorského tanečního mistra J. P. Rameaua Le Maître à Danser. Abbregé de la Nouvelle Methode. Taneční mistři tvořili na hudbu skladatelů J. B. Lullyho, A. Campry, J. P. Rameaua a dalších.

Nová podoba dvorského tance se s tanečními mistry šířila po Evropě a zároveň s nimi se objevovaly i nové příručky. Uveďme například učebnici Nuova e curiosa scuola de‘ balli theatrali – Neue und curieuse theatralische Tantz-Schul. Její autor Gregorio Lambranzi pocházel z Benátek, ale působil i v dalších italských, německých a francouzských městech. V roce 1716 vydal v Norimberku uvedenou dvojjazyčnou knížku divadelních tanců, které vytvořil pro různé příležitosti a dal je tiskem k dispozici choreografům i amatérům pro vlastní adaptaci, jak se zmiňuje v předmluvě.

V 19. století pak na jejich práci navázala záplava tanečních mistrů; za všechny jmenujme Carla Blasise, který svou prací The Code of Terpsichore položil základy klasického baletu. Ale jak už bylo řečeno, to bychom se dostali úplně někam jinam…

 

Za poskytnutí informací děkujeme paní Hance Tillmanové http://tanec.tillwoman.net a hochům z http://blog.rond.cz.